Na vlnách investic: Investiční únava
6 min.
Když ztrácíš víru, že to celé dává smysl
Petr začal investovat v roce 2018. Bylo mu tehdy něco přes třicet, pracoval v IT, měl solidní příjem a říkal si, že nechce nechat peníze ležet ladem. Založil si investiční účet, nastavil trvalý příkaz a slíbil si, že to nechá běžet. Žádné přehnané sledování, žádné tipy z internetu. Dlouhodobě, rozumně, pravidelně.
Za tu dobu se toho na trzích stalo dost. V roce 2020 přišel covid a s ním prudký propad. Pak bleskové oživení, euforie, all-time-high. O dva roky později válka na Ukrajině. Inflace. Úrokové sazby šly nahoru. Trhy dolů. A teď, v roce 2025? Portfolio víceméně stojí. Pár procent nahoru, pak dolů, pořád dokola. A ten pocit, že „to nějak roste“, se postupně vytrácí.
Petr se přistihne, že na investice vlastně přestal myslet. Kromě chvílí, kdy si řekne: „Má tohle vůbec smysl?“ A není sám. Podobnou otázku si kladou i další klienti – zvlášť ti, kteří investují déle než jen pár měsíců a už ztratili nováčkovské nadšení.
Když investování přestane být sexy
Investiční únava nepřichází ze dne na den. Není to žádný dramatický zlom. Spíš pomalé odpojení. Na začátku je nadšení. Děláš to „konečně správně“, cítíš se dospěle, máš plán, poradce, vizi. Ale jak roky plynou, výsledky nejsou vždycky hned vidět. A motivace pomalu mizí.
Přestaneš sledovat výpisy. Přestaneš mluvit o tom, že investuješ. Z trvalého příkazu se stává rutina, z portfolia něco vzdáleného a mlhavého. A pak přijde ta chvíle, kdy si v duchu řekneš: „Co kdybych to radši stopnul a ty peníze použil teď? Neudělají mi teď větší radost?“
Tohle není selhání. Je to přirozený moment v každém dlouhodobém procesu. A právě tehdy se rozhoduje.
Dlouhodobost se hezky říká, ale hůř prožívá
Na začátku všichni mluví o dlouhodobém horizontu. Že investování je maraton, ne sprint. A člověk má pocit, že je na to připravený. Ale málokdo dopředu počítá s tím, že právě ta „dlouhodobost“ je to nejtěžší.
Rok dva – to dá každý. Ale co pět let bez většího pohybu? Co období, kdy trh nepadá, ale ani pořádně neroste? Co chvíle, kdy okolí řeší nemovitosti, spořáky, auta – a ty jen tiše posíláš tisícovky do fondu, který „pořád nic moc“?
Tohle je zkouška trpělivosti. A věř mi, většina lidí ji nezvládne. Ne proto, že by investice nefungovaly – ale protože jejich očekávání byly rychlejší než realita.
Úspěšný investor = ten, kdo vydržel
Znám investory, kteří v začátcích působili nenápadně. Nekupovali si grafy, neřešili, co dělá dolar. Ale měli plán. A měli trpělivost. Věděli, proč to dělají. A věděli, že úspěch nevypadá každý rok jako „výhra“.
Když s nimi mluvím po osmi, deseti letech, jejich výsledky jsou často lepší než u těch, kteří do toho vletěli s nadšením, zkoušeli nové věci, reagovali na zprávy a snažili se trh „přechytračit“. Oni to totiž nevzdali. Nepřestali jen proto, že „to nebylo ono“. Nechali čas a trh, aby udělaly svou práci.
Co dělat, když máš chuť to vzdát?
První krok – nezpanikařit. Jen se zastavit.
Vrátit se k tomu, proč jsi začal. Jaký byl cíl? Co jsi od toho očekával? A platí to ještě dnes?
Pokud ano – je to jen únava. Ne signál ke změně směru.
Druhý krok – podívej se na svůj plán. Je aktuální? Je v souladu s tím, co dnes chceš? Možná stačí malá úprava – výše příspěvku, složení portfolia, ale cíl zůstává.
Třetí krok – promluv si. S někým, kdo zná kontext. Kdo tě nebude soudit ani ti nenabídne „lepší produkt“, ale kdo tě vrátí zpátky na cestu. A připomene ti, že investiční úspěch je často o tom, co vydržíš – ne o tom, co objevíš.
Závěr? Není to o emocích. Je to o charakteru.
Investiční únava není slabost. Je to fáze. Přirozená a normální. Někdy se dostaví po roce, jindy po pěti. Ale vždycky je to signál, že jsi v tom už nějakou dobu – a že už nejde jen o peníze, ale o vztah k vlastní budoucnosti.
A právě v těch chvílích, kdy máš chuť to vzdát, jsi paradoxně nejblíž tomu, aby z toho něco opravdu bylo.
Protože investice neodměňují ty, kdo začali nejrychleji.
Ale ty, kdo dokázali vydržet nejdál.
Autor článku: Jan Muroň